|
Zpět
Věčně
usměvavého Alberta potkáte většinou ve skalách a můžete si být jisti, že
zas někde „škodil.“ Když se ho zeptáte, co je nového, skromně vám odpoví,
jako by se nechumelilo"... ale tam jsem zas udělal cestu".Vznikla další
krásná linie a častokrát ukrutně těžký prásk. Narozen:
20.05.1974 Kdy si začal lézt a kdo tě přivedl do skal? Jsi nejaktivnější prvovýstupce v Teplických skalách, kolik cest za rok uděláš? To nevím, ale mám to někde napsaný. Z hlavy to fakt nevím. Odhadem, tak 25 prvovýstupů ročně, hlavně v Teplických skalách a poslední dobou i něco v Adršpachu. Co je pro tebe u prvovýstupů důležité a podle čeho si linie vybíráš? Směr se mi musí líbit a snažím se dělat zajištěné cesty pro lidi. Chci aby se moje cesty lezly, nechci aby se tam někdo přerazil. Investuji do prvovýstupů svůj čas a je to kus práce. Odměna za to je, že se ty cesty lezou. Dříve se dělaly hodně nezajištěné cesty, doba byla jiná, prostě to uměli. Teď je trend zajištěných cest, snaha posunout fyzické hranice, lézt a nezranit se. Když mi kluci, co s nimi lezu, po dokončení prvovýstupu řeknou, že do té cesty nikdy nevlezou, protože je nebezpečně zajištěná, tak tam slaníme tou samou cestou a dodáme jištění. Jsou cesty, které měly původně 4 až 5 kruhů a teď jich tam je i 7 nebo 8. Často se s jištěním při prvovýstupu nepředám, protože se mi nechce sedat do navrtáváku. Nedávno si dokončil "staronový" prvovýstup Vysoké napětí. Tato cesta byla vytlučena z důvodů, že bylo jištění osazeno shora a jsou tam přitesané chyty. Začal si dělat cestu znovu podle pravidel od spodu i když je to vlastně umělý směr, neodrazovalo tě to? Dlouho jsem se na tuto cestu chystal. Vylezl jsem ji do půlky a odtud viděl, že je horní část více sekaná. Rok jsem nad tímto prvovýstupem stagnoval a přemýšlel o tom jestli to má cenu dodělat. Měl jsem obavy, že by se to mohlo zas obrátit k tomu, že se odstartují diskuze a hádky mezi lezci, že tato cesta je sekaná a jiná nemůže být. Přesto jsem se na cestu vrátil a dodělal jí. Myslel jsem na krásnou linii cesty a umělé chyty, které už tam bohužel jsou a nikdo je nezadělal, jsem akceptoval. Prostě to tak je. Rád bych Vysoké napětí prodloužil až nahoru a myslím, že v této stěně vznikne ještě jeden krásný, přírodní směr. Šlo by Vysoké napětí přelézt bez umělých chytů? Určitě šlo, horší by byl samotný prvovýstup, ale teď už to nemá cenu
řešit.
Je to nesmysl a doufám, že se to k tomu u nás nikdy nezvrhne. Lezení a
výkonnost lezců jde neustále nahoru. Byli tady lezci, kteří tvrdili, že
tento směr nebude nikdy možný a přesto se dal vylézt od spodu a leze se.
Úroveň lezení u nás i ve světě se hrozně zlepšila. Nejlepší lezci jsou
schopni udržet takový chyty, o kterých se nám může jenom zdát a tak jim ty
směry musíme ponechat. Nějaká hranice určitě existuje, ale nikdo neví, jak
daleko jsme od ní. Co se týče magnesia, kdyby se lezci u nás chovali zodpovědněji, tak by ty vztahy nebyly tak vyhrocený. Je častý, že mladý přijdou z umělé stěny na skálu, nejdřív strčí ruce do pytlíku a poté teprve přemýšlí o cestě. Cesty, které byly udělány před padesáti lety a borci je lezli v bačkorách nebo na konopáku jsou obílený. Někdy na to ani dnešní lezci nemají, přesto do těch cest vlezou, dolezou k první smyčce nebo kruhu, obílí cestu a vycouvají zpět. Byla by potřeba trocha úcty k těmto cestám a třeba by ani tolik konfliktů nevznikalo. Naopak starší lezci, by si měli zkusit lézt pětkrát v týdnu těžké cesty, s malými chyty a vidělo by se, jak dlouho by to vydrželi a jestli vůbec. Dříve se dělaly cesty nezajištěné, odvážné a navíc se špatným materiálem, proto se padat moc nemohlo. Obdivuji ty lezce, ale byla to jiná doba. Nyní se dělají daleko těžší cesty, posunují se lezecké hranice, víc se padá, vše je rychlejší. Sám děláš dobře odjištěné cesty, ale máš někdy ty sám chuť na klasické, staré prásky? Ano lezu je. Rád si dokážu, že na ně mám. Nabyté zkušenosti z těchto
cest mi pomáhají při prvovýstupech, posouvají mě dál, mám věší
sebejistotu. Klasické cesty mi také přináší hlubší zážitek a takové cesty
si pamatuji navždy. Na cestu z vápna si kolikrát ani nevzpomenu, ale např.
na cestu od Arnolda do detailu. Myslíš, že v Teplických skalách ještě vzniknou těžké cesty v hladkých stěnách a bude vůbec možné tyto směry stále dělat podle pískovcových pravidel od spodu? Cesty ještě vzniknou a vznikat budou. Prostoru je ve skalách dost a dost, jen musíš chodit a koukat. A pak se do toho řádně zakousnout a trošku si tam máknout. Současné technologie zavrtávání nebo odsednutí v téměř holé stěně jsou o mnoho dál než před 10-15ti lety. Takže odpověď na tvoji otázku je ano, určitě ještě něco půjde. Jezdíš několikrát do roka na vápno, nikdy jsi neměl ambice zkusit tam vylézt těžkou cestu, určitě by jsi na to měl? To je moc dřiny. 8a člověk vyleze vždycky, když leze na písku trochu víc, ale od 8a nahoru už musíš víc trénovat a to stojí úsilí. Další věc je, že mě nebaví nacvičovat. Rád lezu spoustu cest okolo. Ty mi dají víc než jedna cesta, sice za 8b, ale třeba na 50 pokus. A přelezy na písku? Snažím se po sobě přelézat všechny prvovýstupy, ale pokud je na mě cesta moc těžká, tak nemám opět trpělivost to tam chodit zkoušet, raději vložím energii do jiné lehčí cesty nebo do nového prvovýstupu. Nejde mi o číslo, ale o pestrý pohyb na skále. Stává se často, že lezci, kteří dokážou vylézt na vápně těžké cesty, tak na písku lezou hodně hluboko pod svůj limit a přitom jsou dnešní cesty relativně dobře zajištěné. Čím to je? Nejsou na písku kovaný a písek je hlavně o technice a psychice. I když jsou jištění od sebe do 3-4 metry, tak je to oproti vápnu pořád daleko. To říká i Milan Sýkora, který má ve Frankenjuře spousta těžkých cesta a dost k nám jezdí,. Jakých našich lezců si vážíš? Špek, Prcas a všichni ti staří páni. Co dokázali a předvádějí dnes a denně, jejich nadšení a neslábnoucí motivace a chuť do lezení je obdivuhodná. Myslím, že z lidí, kteří jsou teď na špici, se nikdo tak daleko nedostane. Je to o celkovém přístupu k lezení. Lezení v dnešní době je něco jako nový druh sportu, stejně tak, jako si lidi jdou zahrát squash, tak jdou ve městě na stěnu. Na skále jim jde většinou o čísla, která překonají a zas jdou o dům dál. Lezení na písku to je i dobrodružství, sebepoznání....a o tom je pro mě lezení v přírodě. Když není chuť na lezení, tak si jen tak posedím pod skalami, ptáci zpívají, no paráda. Kdo je tvůj partner do skal? Je to moje přítelkyně Lenka, která také leze. Dále Jirka Malík a Jirka Koutský. Vznikla nová srovnávací tabulka těžkých cest na písku, kde je podhodnoceno i dost cest v Teplicích, dotklo se to tebe jako prvovýstupce , co si o ní myslíš? Každá oblast má svojí klasifikaci, která vznikala během několika let a pak se na ní navazuje. Naše měřítko byl vlastně Ztracený sen, který Tomáš Čada ohodnotil 9+ a od této cesty se ostatní klasifikace odvíjela. Tabulka je hodně subjektivní a překvapuje mě, že před několika lety se kluci, kteří to dávali dohromady prezentovali s Xa, Xb v časopisech a teď to jsou najednou IXc ? Myslím, že když vznikla před 20 lety cesta za Xa, tak svou hodnotu i po těch letech neztrácí. Co převody pískovcové klasifikace do UIAA klasifikace? Nedávno jsme to řešili s Pavlem Lisákem ( nakladatelství JUKO), že jí zrušíme, dříve se to převádělo, ale je to nesmysl. Písek je písek, má jiné hodnoty, je psychicky náročný a když přijedou lidi ze zahraničí z vápna, tak jsou překvapený. Vlezou do cesty za 7+ UIAA, což je VIIIc a kroutí se tam, jak v 9 UIAA. Lezení na písku není o síle, ale o technice a psychice. Klasifikace UIAA může být uvedena opravdu hodně orientačně. Jak se připravuješ na sezonu? Co pro tebe lezení a prvovýstupy znamenají? Lezení pro mě znamená hodně je to spíš takový styl života. Mám to prostě rád, lidi, přírodu a ten život co se kolem lezení točí. A prvovýstupy to je takový malý boj sám se sebou, něco si dokázat a zdolat tu nebo onu stěnu v které si vybereš směr. Občas tě to odkopne, tak se oklepeš, odpočineš a vyrazíš to "prubnout" znova. Je to v tom lezení takový koníček s “otročinou“ v jednom , prostě tě to musí bavit. Děkujeme za rozhovor a těšíme se na další krásné cesty. Ptala se: Simona Ulmonová
|
|
|