Cristian Brenna

Cristian Brenna započal svojí lezeckou kariéru na malé stěnce nedaleko Milána, kam chodil trávit odpoledne po práci elektrikáře. Postupem času se vypracoval natolik, že z  30. místa na závodech Světového poháru se na dalších deset let zařadil mezi první desítku a stal se profesionálním lezcem na plný úvazek. Několikrát dosáhl v závodech SP až na stupínek nejvyšší . Tento sympatický a věčně usměvavý člověk však není jen výborným závodníkem, ale je i skvělým lezcem na skalách. Je znám pro svůj neuvěřitelně dlouhý seznam těžkých přelezů stylem RP. Přednost však dává „královské disciplíně“ stylu OS. Tímto stylem se snaží přelézt každou cestu do které nastoupí a nezastaví jej ani vysoká obtížnost. V roce 2002 v tomto stylu vylezl cestu Mortal Combat 8b+ (původně 8c) ve francouzském Casttilonu. Po skončení závodní kariéry v roce 2005 pokračuje v přelézání těch opravdu nejtěžších cest. Minulý rok se mu podařila přelézt cestu Underground 9a v Massone. Protože jak sám říká, si chce rozšířit svoje lezecké obzory, jeho další kroky vedou stále častěji do velkých stěn. V loňském roce se účastnil expedice v Pakistánu, kde se jejich týmu podařil nový prvovýstup „Up and Down“ 7c v 800 metrů dlouhé stěně. Cristian vzápětí přidal i první volný přelez.
Tento rozhovor vznikl při jeho druhé návštěvě Labských pískovců. Bohužel ani jednou mu nepřálo počasí, ale i přesto dokázal přelézt několik cest v obtížnosti X stylem OS.  A protože se mu naše lezení líbilo, můžeme se určitě těšit na jeho další návštěvu a těžké výstupy na písku.

Narozen: 22.07.1970, Bollate, Miláno
Nejlepší RP: Undeground 9a, Massone, Arco, Itálie- ale považuje si mnoho dalších cest.
Nejlepší OS: Mortal Kombat 8b+, Castillon, Francie.
Nejoblíbenější oblast: Ceüse (Fr), Cornalba (IT).
Povolání: Zaměstnanec finanční policie
Muzika: hip-hop, regee, rock, elektronická hudba.
Sponzor:

Poslední zprávy, které jsme o tobě slyšeli, byly o tvém přelezení cesty Underground 9a v Massone a o expedici do Pákistánu minulý rok. Jsou pro tebe velké stěny další lezecký stupeň v tvé profesionální kariéře?

Mám rád lezení v různých terénech, jak skalky, tak bouldering a velké stěny. Vždy jsem nejvíce preferoval sportovní lezení kratších cest, ale často jsem i jezdil lézt sportovní cesty do Verdonu atd. Nikdy jsem však nezkusil lezení, kde si musíš zakládat vlastní jištění. Po skončení závodní kariéry jsem nastoupil do práce, a pak přišla nabídka k účasti na této expedici. V podstatě to vzniklo zcela spontánně. Hlavní cíl expedice byl prvovýstup a podařil se. Byla to skvělá zkušenost.

Můžeš nám přiblížit tento prvovýstup a jak celá expedice probíhala?

Celá akce – UP project „TRIP ONE“ vznikla pod záštitou exalpinisty a manažera Agostina Da Polenca. Na prvovýstupu se podíleli čtyři lezci : Hervé Barmasse, Luca Maspes, Francesca Chenal a já. Cesta se nachází v údolí Chogolisa Valley, vede v Centrálním pilíři Chogoliské stěny (5300 m), v 800 metrů dlouhé stěně jsme osadili 16 délek. Nazvali jsme jí UP and Down a ohodnotili 6c/7a A1 (6a, 7b, 6c, 7a+, 7b, 7c, 7a+, 5c, 5b, 5c, 6c, 7a, 6a+, 6b+, 6a), volně 7c. Cestu jsme osadili několika skobami a jinak jsme k jištění používali vlastní materiál. Samozřejmě, že byla výzva cestu přelézt volně a to se mi podařilo se spolulezcem Giovannim Ongoro za 10 hodin. Ve stěně jsme strávili celkem šest dní.

Byl to tvůj první výlet do velkých stěn?

Do takových velkých stěn ano. Doma jsem lezl ve velkých stěnách v Dolomitech. Lezli jsme cestu na Rybu, ale chyběla nám poslední délka na polici, spláchl nás déšť. V podstatě jsme měli to nejtěžší za sebou, ale příroda rozhodla za nás a museli jsme slanit. Všechny délky jsem přelezl OS. Další zkušenosti z bigwallu mám z Valle Dell´Orco (západní Itálie), kde jsem přelezl volně starou hákovačku „Itaca nel sole“. Celá cesta má čtyři délky, z toho dvě těžké - 8a (30m) a kratší 8b (15 m). Pákistán byla ale moje první zkušenost s prvovýstupem v horách.

Špičkoví lezci se většinou po nějaké době přesunou do velkých stěn, neznamená to, že by klesla nějak jejich výkonnost, někdy právě naopak. Co myslíš, že je láká na velkých stěnách a jak je to u tebe?

Myslím, že je to přirozený vývoj lezce. Přelézání těžkých cest je určitá perioda, ale po čase toužíte také nabýt nových zkušeností. Neznamená to, že se takoví lezci vzdají přelézání těžkých sportovních cest. Stejně je to i u mě. Mám své další cíle na skalách, ale velké stěny jsou pro mě nová výzva. Rozšířit si své lezecké horizonty. Chci zkusit všechny tváře lezení.

Tedy jaké jsou tvé další plány ve velkých stěnách?

Letos v lednu jsem měl jet do Patagonie - UP project „TRIP TWO“, ale nepustili mě z práce. Tak snad v říjnu, chystáme se možná na Madagaskar, možná…ale nejsem si jist, jak to všechno bude. No rád bych. Chceme tam opět udělat prvovýstup a příští rok bych rád zopakoval Pákistán.

Vrátím se zpět k tvé závodní kariéře, které trvala hodně dlouho. Závodil jsi od roku 1991 do roku 2005. Po celou dobu (1994 až 2002) ses umisťoval v první desítce na všech závodech SP. Nebyl jsi někdy ze závodění unavený? Co tě na závodech nejvíce motivovalo?

Někdy jsem byl unavený, ale závodění mě opravdu bavilo. Motivovalo mě srovnání s dobrými lezci. Na závodech to srovnání máš teď a tady. Všichni závodníci mají stejné podmínky a poznáš ihned, kdo je nejlepší. Další, co mě těšilo, bylo setkání s novými lidmi, závodníky a lezci. Prvních závodů jsem se zúčastnil v roce 1989 v Turine a skončil jsem na 27. místě. Na dalších už jsem byl 15., no a pak jsem byl 10., 5., 4., 2.... Pokud se vždy přibližuješ k nejvyššímu stupínku, věříš, že ta šance vyhrát tam je. Určitě byla, několikrát jsem obsadil 2. místo. Často záleží i na štěstí. Někdy jsem byl nervózní, udělal jsem chybu, nesedne ti cesta atd...

Proč jsi ukončil svou závodní kariéru? Chystáš se ještě někdy závodit?

V roce 2000 se změnilo osazení v závodní federaci a problémy narostly. Neustálé hádky kvůli proplácení cest, jídla… špatné hotely – ve smyslu lokalizace, často se nacházely 40 km od místa závodů, vše jsme si hradili my a pak nám to nechtěli ani proplácet.....ale chtěli, abychom závodili na špičkové úrovni. Někdy se stalo, že za námi přišlo vedení do izolace tyto problémy řešit, ale my jsme se přeci potřebovali soustředit na závod a ne to teď řešit. Po čase u mě pohár trpělivosti přetekl. V roce 2003 na závodě v Leccu jsem se zastal závodníka, který měl přetočenou expresku, aby dostal další šanci, že to je technický problém. Celá hádka se vyhrotila fackou z mé strany technickému řediteli… a byl jsem diskvalifikován na devět měsíců. Moje motivace ohledně závodění klesla, věčné hádky pohodu nepřinesou. Závodil bych znovu, ale museli by se změnit lidi ve federaci.

Jsi známý svou neuvěřitelnou silou, jak jsi se připravoval a jak probíhal tvůj trénink?

Lezci v Itálii mají tvrdý trénink v tradici. Hodně našich lezců jako Luca Zardini, Alberto Gnerro jsou opravdoví dříči, i já jsem tvrdě pracoval na tom, aby se moje forma lepšila. Ze začátku můj trénink probíhal na malé stěnce, kterou jsme si s kamarády postavili. Tam jsme pilovali vytrvalost a lezli dlouhá kolečka. Vůbec jsem v té době nebouldroval, jen lezl na vytrvalost. O víkendech jsme pak lezli venku. Za trénink jsem nalezl okolo 500 až 600 kroků (během jednoho tréninku jsem nalezl tisíc kroků), odpoledne jsem pak chodil do posilovny, běhal a shyboval. Poté mi kamarád z Torina Marzio Nardi nastínil tréninkový plán, kde byl trénink rozfázovaný do jednotlivých období se speciálním zaměřením na vytrvalost, bouldering na sílu atd. Trénink jsem měl rozplánovaný měsíc dopředu. Výsledky byly ihned znát. Když jsem závodil, trénoval jsem pět dnů v týdnu. Tři dny jsem trénoval na umělé stěně, tři hodiny ráno a tři hodiny odpoledne. O víkendech pak lezení na objem venku. Lezl jsem cesty třeba v obtížnosti 8a 10x až 15x. Těsně před závody jsem lezl na kvalitu a zkoušel i těžké cesty.

Můžeš nám alespoň ve zkratce popsat tvůj tréninkový den?

Ráno jsem běhal asi tak půl hodiny na prázdný žaludek. Po snídani jsem šel na stěnku, kde jsem se nejdříve rozehřál shyby (training board) a pak jsem přešel na campus, dohromady mi to zabralo asi hodinu a půl a pak jsem bouldroval přibližně dvě a půl hodiny, ale s vydatnými odpočinky. Odpoledne, vždy však s minimální 4hodinovou pauzou, jsem dělal na stěně kolečka po 20 a 30 krocích, to mi zabralo asi tak 3 hodiny… Toto je např. ukázka jednoho dne tréninku na sílu a silovou vytrvalost.

Co bys poradil mladým lezcům, kteří hodně trénují, čeho se vyvarovat?

Nejdůležitější, podle mě, je se vždy dobře zahřát. Já začnu lézt vždy od lehounkých cest okolo obtížnosti 6b (alespoň jednu) a pak je moc důležitý strečink, který se mi bohužel nějak nedaří vždy udělat.

A co tvoje lezecké začátky, jaké byly?

Začal jsem lézt v 1987 s kamarádem, který už lezl. Zkusil jsem to a bavilo mě to. Začal jsem hned trénovat, protože jsem se dostal do party kluků, kteří už lezli na dobré úrovni, trénovali a já jsem viděl, že trénování je normální a chtěl jsem být taky dobrý. Vlastně motivaci nám udával jeden týpek, který začal lézt ve 38 letech a trénoval jak o duši a do dvou let vylezl 7a. To bylo něco a my jsme ho chtěli dohnat.

Měl jsi někdy trenéra?

Nikdy, sestavoval jsem si trénink sám, jak jsem to cítil. 

Kdo byl tvůj nejčastější partner ve skalách a na trénink?

Trénoval jsem buď sám nebo s Albertem Gnerro a později s Flaviem Crespi. Lézt jsem chodil převážně se svými kamarády: Gil, Pier a Virgilio z Milána.

Kdy ses stal profesionálním lezcem a může člověk v Itálii fungovat jako profesionální lezec?

V roce 1996 mě pod svá křídla vzala finanční policie (armáda) do svého sportovního družstva „Fiamme gialle“. Měl jsem možnost lézt a dostával jsem stálý plat, k tomu jsem si sehnal sponzory. Minulý rok jsem odešel ze sportovního družstva, ale zůstal jsem u finanční policie. Přestal jsem závodit, na trénování už mi nezbýval dostatek času. V dubnu tohoto roku jsem dokončil kurz u finanční policie na záchranáře tzv. „Soccorso alpino“, takže to vypadá, že to bude má nynější práce.

Cítil jsi nějakou změnu v atmosféře na závodech s příchodem nové generace mladých lezců?

Myslím, že mladá generace je stejná, jako jsme byli my. Možná mezi námi byla přátelštější atmosféra. Nebyl problém jít po závodech společně lézt. Chodili jsme lézt s Yujim, Legrandem před závody nebo po závodech na skály. Možná, že se to děje i teď, nevím, jsem na „mlaďáky“ už moc starý. Asi je teď víc závodníků, kteří se věnují výhradně lezení na umělé stěně a venku nelezou viz. Flavio Crespi. Ale Lama, Mrázek a Usobiaga ti všichni lezou venku hodně. Lezení venku je pro závodníka důležitý faktor pro jeho motivaci. Pokud se nedaří na závodech, něco nevyjde, tak klesne u závodníka motivace a tu může závodník zpět nabýt právě na svém projektu venku. Vyleze 9a a s pocitem spokojenosti a větší sebedůvěrou pak podá i výborný výkon na závodech. Takovou možnost v jiném sportu nemáš. Hraješ tenis, nedaří se, ale jiná možnost než hrát tenis není.

Když se podíváš na těch deset závodních let zpátky, co by jsi změnil, vyměnil bys závodění za skály, co tě závody naučily?

Možná bych to malinko změnil, přidal bych trochu lezení venku, ale závodění mě opravdu bavilo. Další věc je ta, že ve sportovním družstvu „Fiamme Gialle“ finanční policie jsem byl zaměstnán jako profesionální lezec, takže jsem byl placen za závodění. Výsledky na skalách je nezajímaly a tím pádem jsem se věnoval především závodění. Sponzory naopak hlavně zajímá lezení na skalách. Závody mi daly možnost stát se profesionálním lezcem, žít si život, který mám rád a živit se tím, co mě baví. A co mě závody naučily? Ovládat své emoce, soustředit se v danou chvíli, ovládat stres.

V roce 2002 jsi vylezl své první 8b+ Mortal Combat ve francouzkém Casttilonu OS a někde jsem četla, že tvůj sen je přelézt v tomto stylu 8c+. Vypadá to, že OS považuješ za královskou lezeckou disciplínu. Trénoval jsi speciálně na OS, byl to v té době tvůj hlavní cíl?

No, 8c+ to je těžký, rád bych vylezl OS 8c. Určitě mým nejoblíbenějším stylem je OS. OS je nejčistší lezecký styl, přijdeš a vylezeš. Musíš zapojit svoji fantazii a musíš umět dobře číst cestu. Když cestu nacvičuješ, lezeš jí znovu a znovu, pak to je spíš lezení jako na umělé stěně, pohyby děláš automaticky. Abys zlepšil svůj OS, musíš lézt venku hodně, hodně cest. Samozřejmě svoji vytrvalost můžeš zlepšit na stěnce, ale přirozený pohyb získáš jenom na skalách. Když jsem se soustředil na tento styl, tak jsem lezl neustále venku. Byl to můj cíl. Vlastně jsem se vždycky na to zaměřoval. Mohl jsem už dávno vylézt 9a, ale zajímal jsem se buď o OS anebo o rychlé přelezy. Myslím, že dobří „onsaideři“ jsou závodníci. Kdo jiný se musí nejvíce soustředit na OS než závodník.

Určitě techniku. Když jsem začal lézt, viděl jsem jedno video ze závodů a tam mi tak lítaly nohy, ani jsem na nich snad nestál, jen jsem zapojoval paže, řekl jsem si, tak takhle ne. Začal jsem lézt kolmé cesty a soustředit se na tento nedostatek.

Co byla naopak tvoje silná stránka?

Vytrvalost.

Zúčastnil ses někdy bouldrových závodů nebo příprava na bouldering je uplně odlišná než na cesty?

Ano, zúčastnil jsem se párkrát bouldrových závodů, ale měly pro mě pouze jediný cíl a to, že jsem je využíval jako kvalitnější přípravu na závodění v obtížnosti. V přípravě na bouldry se určitě zaměřuješ především na trénování síly a vytrvalostní síly, prakticky kolečka neděláš, pokud ano, tak jen zřídka.

Jaký je tvůj názor na novou generaci lezců...David Lama, Adam Ondra, myslíš, že lezci jako oni posunou lezení hodně kupředu?

Jsou strašně silní, nevím, jak hodně lezení posunou, ale určitě ano. Myslím, že lezení je poměrně mladý sport, který se bude ještě vyvíjet, možnosti jsou obrovský.

Evropa je plná vytesaných, umělých cest. Neochudí takové cesty tuto mladou generaci o další těžké směry?

Nová generace je určitě teď citlivější, než jsme byli my. Dělali jsme tesané cesty, protože jsme mysleli že nás to posune kupředu, že to bude vývoj, ale teď víme, že to byla chyba. Nová generace vidí naše chyby a nebude je opakovat. Myslím, že za deset let nikdo nebude dělat umělé cesty, možná jenom pár bláznivých lezců.

Můžeš jmenovat cesty, kterých si nejvíce vážíš, která ti dala nejvíc zabrat?

Každá cesta, kterou jsem přelezl, má něco do sebe.

Vylezl jsi nejtěžší italskou morálovou cestu („Hard grit line“) „ Is not Always Pasqua“ 8b E9/7a od Maura Calibaniho (Meschia), můžeš nám o této cestě něco říct, co tě na ní oslovilo?

Na začátku jsem ji zkusil jen pro její krásnou linii, pohyby, kroky… a pak další motiv byl z hlediska psychologického, opravdová výzva, protože to bylo něco jiného: 4 až 5 špatného jistění na 25 m měkkého písku (Meschia je něco jako Ádr). První část cesty je lehká 6c/7a, ve druhé části jsou dvě sekce bouldrů okolo obtížnosti 7b a 7c a mezitím krátký výtřep bandasek (odpočinek).

Lákají tě odvážné linie, rád se vybojíš?

Ano, patří to k lezení. Potrápit taky svoji hlavu, nejen paže. Chtěl bych lézt v Yosemite a v podobných oblastech. Ale na Yosemite potřebuješ čas, zdomácnět v této oblasti a zvyknout si na to lezení. Yuji když přelezl volně Salthe Wall, tak tam trávili půl roku, aby si zvykl na prostředí, žulu, jištění ve stěně.......
 

Přijel jsi do Labáku už podruhé, není moc špičkových lezců, kteří by se zajímali o lezení v našich oblastech, asi si myslí, že je tu bláznivé lezení. Co se ti líbí na lezení u nás?

Labák je pěkný, byl jsem ještě v Ádru, tak to je hodně specifické lezení, ale tady je to v pohodě. U nás si lidi skutečně myslí, že je lezení v České republice hodně tradiční, možná, že nevědí o lezení v Labáku, kde se člověk ve většině cest nezabije. Cesty jsou zde odjištěny dobře, sice malinko větší vzdálenosti mezi nýty, ale ne tak hrozné. V Adršpachu jsem lezl na Křížovém vrchu a všimnul jsem si, že cesty byly sice spoře odjištěny, ale kruh byl vždy osazen na pravém místě, kde to bylo nejtěžší a lehké sice nebylo zajištěno, ale pokud umíš smyčkovat, tak si to dojistíš. Cesta je pak těžká ne z fyzického hlediska, ale z psychického. Jenom při rozlejzání musí být člověk více opatrný a více se soustředit. Většina lehkých cest tu není odjištěno tak dobře jako těžké. V Massone si dáte na rozehřátí lehkou cestu, lezeš ji a skoro se ani nesoustředíš, jen mažeš k řetězu. Tady si musíš dávat pozor v každém kroku, abys něco neulomil, abys nespadl pod prvním jištěním a neskončil pod zemí.

Co říkáš na dělání cest odspodu?

Je to ten nejčistší možný styl prvovýstupu, jediná nevýhoda je, že vývoj lezení jde pomaleji a některé stěny se třeba ani neprostoupí.
 

A teď z jiného soudku. Máš českou přítelkyni Janu, co říkáš na české holky?Teď proběhla výměna názorů v italštině mezi Janou a Cristianem a nic jsem se nedozvěděla, ale snad jsme dopadly v italském hodnocení dobře. Další věc, kterou Cristian v Česku hodnotí kladně, je jak jinak než naše pivo, smažák a krásná příroda.
 

Děkujeme Cristianovi za rozhovor a slibujeme, že příští rok už objednáme opravdu lepší počasí!!!

foto: archiv C.Brennna
ptala se a zpracovala: S.Ulmonová
Speciální poděkování patří Janě Kuchejdové


Výstupy na skalách C.Brenna