Zpět

Marek Holeček

Nepřehlédnutelnou postavou české lezecké scény je již pěknou řádku let Mára Holeček. Pro nezasvěcené můžou být poznávacím znamením jeho všudypřítomné hodinky s výškoměrem, které nesundá ani při lezení spár či sprchování. Od začátku svého lezeckého života Mára očmuchal téměř všechny odvětví tohoto sportu a po čase se zabydlel na písku a v horách, kde jde nejen o výkon fyzický, ale také (a často především) o psychický aspekt výstupu, který jak říká, je tím kořením správné cesty. Dřívější partner F. Šilhána a T. Rinna leze v poslední době spolu s H. Doudlebským a J. Kreisingrem a vždy se snaží dělat prvovýstupy v horách (stěny, mixy) v duchu moderních trendů. Tedy žádné fixy a obr expedice, ale co možná nejvíc na lehko a rychle, jak jen to jde. Na písku pak patří k těm několika exotům, kteří si lebedí v málo lezených morálovkách a podobných lahůdkách, kde to často zavání krchovem. Nejen to obligátní Márovo pivo k snídani, které mu dodá rozvahu a kuráž, ale především lezecké schopnosti a um, ho drží v dostatečné vzdálenosti od již zmíněného místa, kam musíme všichni. Pár lidem možná leží v krku jeho  radikální názory, ať už na maglajz nebo na dělání prvovýstupů v horách. Jsou to však názory podložené praxí a čas ukáže, že i správné. Takže čtěte a možná změníte svůj názor.

Narozen: 5.11.1974
Bydliště: Praha
Oblíbená četba: Od braku a detektivek až po klasickou beletrii
Oblíbená muzika: Rokový dědoušky a klasickou vážnou hudbu, na které jsem vzrůstal.
Cesta na písku, které si obzvlášť považuješ: Nedokážu vtěsnat do jedné jediné cesty jako topu různých zážitků.
Cesta na vápně, které si obzvlášť považuješ: Opakování předchozího.
Nejoblíbenější oblast doma i v zahraničí: Doma Ádr-Teplicko skalní šílenství a Žlebík.Venku jsem všežravec a nejsem přebíravý.
Povolání: self employer neboli samoničitel
Sponzor: HUDYsport, Direct Alpine, ČHS, Rock Empire.
Stránky: www.marekholecek.cz

Seznam výstupů od roku 1997
Indie/Gharwal- pokus o prvovýstup na Mera Peak
Francie/Alpy- opakování cesty Manitua 7+/A3 na Grandess Jorasses oceněn jako výstup roku
Pákistán/Karákoram - prvovýstup cestou Czech expres 9-/A3+ na Amin Brakk, uděleno čestné uznání
Chile/Patagonie- nová varianta na Central Tower s názvem M.P.J. 8/A3+ , oceněn jako výstup roku
USA/Yosemity- opakování cest Wyoming sheep ranch 5.10/A5+ a El Ňiňo 5.13c na El Capitana
Chile/Patagonie- opakování cesty na Cerro Escudo The Dream 5.10/A4+, uděleno čestné uznání
Kyrgyzstán/Pamiro-Alaj- prvovýstup na Peak 4810 cestou Otíkovi mokré sny 9-/9, oceněn jako výstup roku
Nepál/Himálaj- pokus o prvovýstup na Annapúrnu III
Thajsko/Krabi- sportovní lezení
Chile/Patagonie- pokus o prvovýstup na Fortalezu
Kyrgyzstán/Pamíro-Alaj- prvovýstup na Octouber cestou Ochtokurova paběda 8+/A4, oceněn jako výstup roku
Cuba/Vináles - sportovní lezení
Pákistán/Karákoram- pokus o prvovýstup na Changi Tower a Amin Brakk
Nepál/Himálaj- pokus o prvovýstup na Talung
Scotland- zimní lezení v okolí Ben Nevis

Jaké byly tvé lezecké začátky?

K lezení mě přivedl táta. Od malička jsem totiž lezl na všechno, co trochu vyčuhovalo nad zem. Pak jsem se zřítil ze stromu na náš vymodlený moskvič „auto ruského výrobce“ a promáčkl mu střechu. Na tento popud tatíno došel k přesvědčení, že dozrál čas na zásadní obrat v mé dosavadní výchově: „Synu je pravý čas začít mít respekt, jinak tvé dny jsou sečteny“. Cesta k nápravě měla vést přes pocit strachu. Vzal mě na skály... ha, jaká prozřetelnost. Mělo to samozřejmě opačný efekt. Můj první výstup na pískovcový vršek byl spáchán v světoznámé oblasti Sněhurka a sedm trpaslíků nad vesnicí Blatečka, oblast zvaná Kokořínsko, s číslem popisným sračkodromy obecné. Start na záchranu mé ztracené duše nastal ve 4 letech. Od té doby, všemi možnými a nemožnými způsoby, se taťka snažil mě dostat od této neužitečné činnosti. Dělal jsem atletiku, gymnastiku, orienťák, čutal fotbal a topil jsem se každé ráno v bazénu, chodil na volejbalovou sportovku. Vždy několik sportů dohromady. Lezení vyhrálo a zůstalo i jako životní styl. Myslím, že dodnes se s tím moji starouškové zcela nesmířili. Žádné pevné zaměstnání a sociální jistoty. Ach jo, kam ten kluk spěje?Ach jo, moji milovaní rodiče, vaše starosti bych nechtěl nikdy mít. Bohu dík, dali jste mi život a možnosti, krom jiného jsem spokojen, tak ho žiji!

Kdy jsi zjistil, že už ti skalky nestačí a začal jsi svoji pozornost upírat spíš do velkých hor?

Skalky nebylo to prvotní, co mě uchvátilo a nasměrovalo k lezení. Je pravda, že okamžitě zaujalo, ale jakmile jsem si prohlídnul knížky s kopci, s lidmi co tam žijí, atmosféru, která je obklopuje, bylo jasno. Zážitky a dobrodružství od Hermana Bulla, Radana Kuchaře, Sira Josepha Rákosky, Bonattiho, Douga Scota a dalších veleborců, nebo fotky v knihách Heckla a Gastona Rébuffatta, Plicky...Nekonečný seznam lidí spojující jedno - a to lásku k horám. Kopce zůstávají i mojí láskou a jsem jen rád, že jsem měl tu možnost si v různých koutech světa na ně sáhnout a vidět je na vlastní oči. Samozřejmě, že když jsem začal lézt, strhla i mě vlna sportovního lezení. Dohnat a předehnat Gullicha, tak znělo heslo. Speciálně podotýkám - hnusná strava a tréninková příprava měly být klíč k úspěchu. Ani ke stínu jeho nadčasovosti a kvality jsme se nepřiblížili. To byl výsledek. Přesto valnou část svého lezeckého pohybu dělám ve skalkách a jsem tam naprosto uspokojený člobrda.

Kde jsi nasbíral své první zkušenosti z hor? Mohl bys vzpomenout některé z tvých prvních výstupů?

V Tatrách, kde jsem prožil spoustu proher a drobná vítězství. Harakiri vypadaly třebas takhle. Pátek jízda vlakem přes noc do Popradu, v šest ráno zubačkou na Tatranskou Lomnici, výklus pod velký Kežmarák, vylézt na vršek a přes Svišťovku seběhnout k Zelenému plesu, brzo ráno drápání na Jastrabku a tradá do Prahy. Ráno nástup do školy, kde se dal dospat nádherný víkend. Na zimu změna do Javorové nebo Belovodské doliny.

Jak ses potýkal s pohybem ve výšce? Měl jsi s ní někdy potíže?

Každý, kdo se narodí v české kotlině, je člověk z nížin. Z toho plyne přirozeně problém s pohybem ve velkých výškách. Záleží hodně na aklimatizaci, ale velké procento lidí to po rozdílné době zvládne. Výška je jen jeden z mnoha fenoménů, který dělá lezení v kopcích zajímavým. Důkazem jsou zástupy dezertujících úředníků, kteří si chtějí vylepšit svoje sešlapané ego nebo důchodci, bajkeři, případně slepí atd..., kteří jsou schopni vyhamtat na vysoké vrcholy. Otázka zní, jestli jsou to také horolezci, když někteří z nich se neumějí pořádně ani navázat, ale mají už několik osmitisícovek na svém kontě. Když se zamyslím, můžu říct, že asi jsou, nebo respektive spíš naplňují slovo horochodci. Já jsem jedině lezec, protože z duše nenávidím chození.

Víš o chvílích, které tě téměř odvrátily od rozhodnutí stát se horolezcem?

Ne, určitě ne. Několikrát za svoji horolezeckou kariéru jsem zažil nepříjemné věci, jakožto svědek nehezky vypadajících úrazů nebo samotné smrti. Bohužel život se stejnou rychlostí pronásleduje i zubatá. Nemá cenu více se zamýšlet nad touto skutečností a jediné, co si vždy říkám je PANTA RHEI. Je pravda, že když člověk někde pomalinku umrzá a spása v nedohlednu, hraničí naše počínání s těžkým masochismem. Kdyby ale mě nebo mé souputníky tyto věci nebavily, tak tam nelezeme!

Máš na svém kontě přelezy morálovek, sportovních těžkých cest, cesty ve velkých stěnách, ve středních horách i vysokých horách. Vypadá to, že tě láká od všeho něco. Podle čeho si vybíráš své další cíle a přelezy?

Moje cíle musí mít hlavně nádech zážitku. Baví mě rozmanitost v lezení. Každá disciplína má něco. Třeba vyrazím s bouldermatkou a celý den budu řádit na kamenech a užiji si, jak nejlépe můžu. Těší mě zkusit si všechno. Lezení ve vichru bičován sněhem, nebo někde nad pláží v tropech. Upřímně nevím, co je lepší. Shrnuto, to co v tu chvíli dělám, mě těší a bavím se.

Spíš než na zdolávání 8000 vrcholů ses zaměřil na extrémní výstupy či prvovýstupy ve středních horách, proč?

Není to tak, že jsem se zaměřil na výstupy na nižší kopce než 8000, ale v podstatě neměl jsem možnost to zkusit. Hlavní zádrhel jsou jak jinak než klasicky prašule.Ale upřímně s vyšší výškou klesají i možnosti, co se dá lízt a tak to prostě je. Proto moje pohledy směřovaly na nižší kopce. Doufám jen, že budu mít příležitost, prachy a čas na nějakého osmikilometrového krasavce vylézt.

Teda expedice na Makalu, což je 8 440 m.n.m. příští rok bude tvoje premiéra na 8000 kopec. Vyrážíš společně s Minaříkem, Hrubým, Maškem a Doudlebským, což jsou zkušení borci. Chcete se pokusit o první zimní prvovýstup. Půjde o expedici nebo výstup pojmete opět v lehkém stylu?

Musím jen předeslat, že se bude v případě úspěchu jednat o první zimní přelez a zároveň poslední neslezený osmikiláč v zimních podmínkách. Prvotní snaha určitě bude lehký expediční styl, na který mám zálusk s Jendou. Jak to vše dopadne, no uvidíme. Jsem v lezení na obra zelenáč a tím pádem budu pečlivě naslouchat, co řekne Zdeněk, Martin nebo Petr.

Jak kombinuješ přípravu, práci a shánění peněz?

No, blbě. Ten čas, který věnuješ shánění peněz nebo vydělávání ti ubere na přípravě. Dám takový příklad. Kdyby si měl Honza Železný shánět peníze na závody, tak asi nebude házet to, co hází, i když srovnávat se s veleborcem je více než odvážné. V každém případě, každoročně dvě výpravy, které stojí nemalé prachy, plus představu minimálně čtyř měsíců v čudu, kdy nevydělám ani jednu zlámanou grešli, je nápor na nervy a nejen moje........Účtenky, ty svině nenažraný, běží dál a nedá se moc smlouvat.

Kladeš při tvých výstupech důraz na styl přelezu? Dáváš přednost lehkým výpravám před expedicemi?

Pokud se chci srovnávat a poměřovat, nezbývá než dodržovat všeobecně uznávané styly jako OS a RP přelezy, nebo alpský styl atd. V horách určitě upřednostňuji výpravy v lehkém a svižném duchu. Klasické expediční lezení je pro mě hudba minulosti. Jasně, můžeš ji zpívat, ale z nostalgie. Výkony našich dědů a otců jsou super a obdivuji je, ale snažit se zvednout laťku je zase naše povinnost.

V čem myslíš, že je kouzlo malých výprav a myslíš, že v alpském stylu se dá přelézt všechno?

Jak se říká „bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic“, jelikož při větším počtu zad se lépe rozděluje váha osudu. Na druhou stranu alpský styl má v sobě neuvěřitelnou akčnost, zábavnost, sportovnost a větší šanci vychutnat si zážitek až na samé dno. No a jestli se dá přelézt alpským stylem vše? Nevím a neznám nikoho, kdo může dát uspokojivou odpověď, ale nejspíš v lidských možnostech to je!

Lezení v horách se u nás věnuje poměrně málo lezců, třeba oproti sousednímu Slovensku nebo letům dřívějším. Kde myslíš, že je zakopaný pes? V podpoře svazu, propagaci, nebo jsou mladí lezci spíš pohodlní …?

Životní styl má hlavní podíl na odlivu lidí z kopců. Přirozeně je jednodušší dorazit pod skálu autem, vylézt si pěkné, bezpečně odjištěné cesty. Je v tom jasný nepoměr výhod oproti horám. Třeba v možnostech srovnat si svou dovednost přímo na místě s kámoši, nenáročnost na čas a peníze, bezpečí klidného návratu, když zrovna není ten pravý den, větší šance si dobře zalézt. Jééé, jak se poslouchám, nevím, jestli nezůstanu raději doma na prdeli...Podpora ČHS je podstatě v současné době spíše symbolická, a jestli by jejich úloha měla být větší, je na dlouhé povídání. Kdo chce odjet, tak odjede a basta.

Příprava do hor je asi úplně jiná než na skalky. Jak se připravuješ? Trénuješ přes zimu? Lezeš na umělé stěně? Běháš?

Nenávidím slovo trénink, jelikož je cítit systematičností a dřinou. Samozřejmě dělám v podstatě totéž, ale vynechám mezi tím tamto ohavné slovo. Provozuju lezení na umělé stěně, boudrovce, nebo ledíkách, mixuju mezi sebou a dělám je přes zimní měsíce pravidelně 5x do týdne. O samotném lezení na šutru, pokud je počasí dobré nebo je možnost za ním odjet, škoda mluvit, jelikož jediná brzda jsou mé prolezené prsty. Jinak běh je mou nejčastější spásou. Má obrovskou výhodu, mezi časem versus zničením se. Snažím se si každý den zaběhat těch deset a více kiláků. Pak je tu kolo, příběh sám o sobě. Nejsem bajker a upřímně jsem se jim divil. Pravda je, že kolo používám jako dopravní prostředek a když nesněží a neleje, tak jsem na něm stále. Občas si zahraju beďas, squash, fotbálek, sklouznu se na běžkách a sjezdovkách. Jinými slovy, každý intenzivní pohyb má pro mě cenu a vyhledávám u něj rozmanitost. Jeden z důvodů je menší únava hlavy z jedné aktivity a neméně důležitá věc je menší šance něco si na těle odrovnat.

Minulý rok jste společně s Jendou Doudlebských udělali prvovýstup Ramro China na Kyashar (6850m), Nepál. Výstup jste povedli v čistém alpském stylu. Nedolezli jste však na úplný vršek a skončili 300 metrů pod vrškem Byl to váš záměr to ukončit těsně pod vrškem a nešlo vám tak o vrchol jako o styl výstupu, anebo vám v tom zabránily podmínky?

Záměrně jsme to tam zapíchli. Považovali jsme náš cíl za vylezený, tam kde jsme skončili. Kdyby jsme se chtěli dostat na vrchol, tak jsme mohli vyrazit sněhovou strání k vršku. Po dolezení stěnou na hřeben jsme se nerozhodovali ani minutu. Hlavní motivační cíl byl splněn. Vybrali jsme si těžkou linii v 2000 m stěně, kde jsme strávili pět dní. Šlapání ve sněhu na vrchol v lehkém terénu, kde hrozily laviny, by nám sebralo spoustu sil, které jsme na rozdávání neměli. Nehledě ke skutečnosti, že nás čekal ještě složitý sestup s dlouhými úseky slaňování s místy, kde ještě nikdo před námi nesestupoval! Myslím, že jsme se rozhodli dobře. Nebudu nikomu šahat do svědomí ve znalostech horolezecké historie, ale i spoustu významných výstupů uznávaných na světové scéně neskončilo na samotném vršku. Jen u nás pořád přetrvává představa spojovaná s vršek = úspěch, ostatní je jen pokus. Maximálně může být označen jako hezký pokus nebo odvážný, ale jen stále pokus. Což je veleblbost.
 

Jakého dalšího výstupu si považuješ?

Každého přežitého výstupu si považuji, jako dar a krásný intenzivní zážitek. A jestli mám seřadit sestupně ty nejlepší svoje přelezy, tak upřímně, dost dobře to nejde.
Hory nejsou měřitelné na body nebo čísla. Záleží vždy na konkrétních podmínkách, lokalitě pohoří. Číslice jen přibližují obtíže, ale nedávají tím jasně najevo, že čím vyšší obtížnost, tím musí být více ceněn samotný výstup. Záleží spíš, kolik energie člověk do cesty investoval a s jakými potížemi se vyrovnával. Tak bych byl možná schopen sestavit žebříček. Jenže za léta vše vybledává a přetáčí se do růžové barvy. Poslední zážitek je vždy stále nejbarevnější, až do té doby, než přijde další.

Kolik dní jsi nejvíc strávil ve stěně?

Bez toho abych udělal krok na zemi, tak kolem tří neděl.

Letos se chystáš vrátit k rozdělané práci, kterou jsi rozdělal s Filipem Šilhánem, jde o dokončení prvovýstupu na Mont Meru 6310m.n.m v Indii/Gharwal. Co vás zastavilo posledně? Co tě láká na tomto výstupu?

Určitě to jedu dodělat s Jeníkem (J. Kreisinger), protože ta stěna existuje a je nádherná a část patří nostalgické vzpomínce na Fila. Také nějaký čas už jsem v té stěně strávil a ohmatal si ji. V neposlední řadě chci s přibývajícím věkem sundat pytle, které mám po různých čertech rozvěšené. Stěna je nádherná, doposud neslezená a to je velká výzva.

Co ti běží hlavou, když dosáhneš vytouženého vrcholu?

Dolů, domů, rychle na pivo......za Kájou.

Těší tě, že po tobě v horách zůstane nějaká cesta?

Kvůli tomu to určitě nedělám. Výstupy v horách podnikám pro svůj pocit, pro to dobrodružství, které tam zažiju. Na prvovýstupech mě nejvíc baví, že přede mnou tam nikdo nešlapal a tím pádem nemůžu čerpat z cizích zkušeností. Je čistě jen na tobě a tvém odhadu, kudy si vybereš svoji cestu.

Lezeš i ve velkých stěnách. Kam myslíš, že směřuje vývoj ve stěnách? Lezou se volně staré hákovačky, rychlopřelezy, přelezy za jeden den atd....Vypadá to, jako by lezce omrzelo jen cvakat nýty a chtějí si užít i trochu toho strachu.

Stěnové lezení nabírá, a to logicky, spíše charakter skalkařských cest, seřazených délkami nad sebou a ne vedle sebe..Proč zrovna tenhle trend bude každému jasné, když poleze cestu na hranici svých možností a jištění bude zet hluboko pod nohama. Lezení jako každý sport, který se pohybuje na vrcholné úrovni, by měl být především bezpečný. Špatný výklad by byl, že jištění má být po metru, ale na druhou stranu nemám nic proti četnosti fixního jištění. Případný pád nemá být fatální a tímto směrem se podle mne půjde do budoucnosti. Těžké, mnohadélkové cesty s kvalitním jištěním. Samotný výkon přelezení v kuse „x“ náročných délek je nejen lezecko-atletický počin, ale jde i o vnitřní duševní rovnováhu, několikrát podstoupit tlak stupňující se s každým přibývajícím metrem versus ubývající síly. Nebezpečí morálových cest zůstane v klasických stylech výstupů v horském skalním a mixovém terénu. Jelikož stihnout založit nebo zatlouct jištění a zároveň lézt, bude vždy hluboko obtížnostně pod úrovní volných sportovních přelezů. A mnohdy se stává, že takto dělané cesty jsou vlastními lezeckými obtížemi nadhodnocené, jelikož zmiňovaný morál zaslepuje. Dneska jsem ale už někde zmínil, že v horách klasifikace je jen jedna z orientačních informací. Důležité je si hlavně udělat představu, do čeho se řítím a jak se dostanu zpět.

Lezl jsi v Yosemitech, v "mecce" stěnového lezení …...Co jste tam lezli a pokusili jste se o volný přelez nějaké cesty nebo rychlostní přelez, což je teď hodně v módě?

Do Yosemit jsem odjel s jasným cílem, porovnat si vlastní zkušenosti, protože jsou zde položeny základní kameny bigwallového lezení. Pokud chce člověk něco dělat nového a chce se objektivněji přiblížit k uznávaným klasifikacím, měl by mít nejprve přehled o určitých etalonech v daném směru. Doufám, že je každému jasné, že hlavní cíl byl zalézt si, ale druhý záměr zmíněný v předchozích větách je také pravdou. Jako první jsem chtěl cestu s technickým lezením. Podle starého průvodce Waomink na El Capa s několika délkami za A5 až A5+ měl dát vše, co se od tzv. technického lezení dá čekat. Hodiny hrůzy a zážitek nezapomenutelný. Další cesta měla mít volný lezecký charakter. Padlo rozhodnutí na El Niňo 5.13c a v té době asi nejtěžší volná cesta na Capa. Z krásných fotek od Haize Zaka jsme s Tomajdou byli nachtivení na výstup, ale cesta měla daleko do hezkého lezení. Motivace na kusovku padla hned v prvních metrech a zbytek z třiceti délek jsme doslova a do písmene utrápili.

Vrátím se z těch dálek k našemu písečku. Děláš prvovýstupy v horách a co na písku, máš nějaké anebo nějaké plánuješ?

Ne, protože mám co dělat a nestíhám přelézt nově vznikající. Trochu sobecké, ale mám v tom aspoň jasno

Lezeš v Ádru morálové cesty, lezeš i v Teplicích a v Labáku moderní sportovní cesty. Dřív byly pro naše horolezce naše skalky přípravou do hor tzv. cvičné skalky. Co pro tebe představuje písek?

Obrovské štěstí.Užiji si na něm nejlepší pocity z lezeckého sápání včetně atmosféry, kterou okolo sebe má.

Vyhledáváš v domácích cestách adrenalin? Rád se vybojíš?

Asi se nedá říct, že přímo vyhledávám strach, návazně stříkající adrena...tamto? On si mě najde!

Kdo jsou tvoji nejčastější spolulezci v horách?

Jezdím s lidmi, které znám léta a nechci to měnit. Jezdím s lidmi, kterým nejen věřím, ale nebudu se s nimi nudit a máme si co říct. A docela důležitá věc na závěr s lidmi, kteří vydrží se mnou. Občas mám problém vydejchat sám sebe.

Ve vašich článcích z průběhu výstupu se objevují věty jako „už nikdy více“, myšlenky na teplou vanu, teplo domova atd....Co vás žene opakovat tyto situace znovu a znovu?
Lidská mysl je úžasná v tom, že to špatné zapomene a zbude jen to dobré. I ty negativní vzpomínky se přemění na pozitivní. Prožitý teplý den si málokdy pamatuješ jako promrzlý. Po čase člověk zapomene to špatné a říká si, že to zas nebylo tak hrozné. Další věc, která nás žene do hor je i určitý druh masochismu. Sir Pepik Rakonsaj to řekl dobře „lezení v horách je jen pro masochistický kretény“ a to má pravdu. A ještě jednu větu budu citovat z myšlenek óbr borce Daka Scota, kterou mám vždy napaměti „Jestli chceš něco vylézt, musíš se před každým výstupem bezpodmínečně odepsat, pak máš volné ruce“.

Co tě hory naučily?

Strávit tam co nejméně času, pokud si chci zachovat pozemský život.

Kam se vždycky budeš rád vracet?

K lidem, který budou rádi, že jsem zase zpátky.