Pietro Dal Prá

Minulý rok se ti podařil druhý přelez cesty Undendlisch Gesichichte 8b+ (Rätikon, Švýcarsko, od Beata Kammerlanda, 1. opakování po 15 letech) a v roce 2004 jsi udělal první volný přelez cesty Via Catedrale 8a+ na Marmoládu v Dolomitech. Obě to jsou velice významné cesty. Zajímal ses vždycky o přelezy těžkých cest ve velkých stěnách?
Mezi 13 a 19 rokem jsem se věnoval především sportovnímu lezení kratších cest, ale vždy jsem věděl, že se do hor vrátím. Začal jsem lézt v roce 1983 a to byla doba, kdy se klasické lezení v horách začalo měnit na volné sportovní lezení. Vyrůstal jsem v prostředí hor, kde jsem podnikl nespočet výletů, četl jsem vždycky knížky o alpinistech, moji lezečtí idolové byli alpinisti jako Renato Cassarote a jiní. Tedy moje srdce a myšlenky byly vždy úzce spjaty s horami už od dětství a nikdy se to nezměnilo.

Pietro- Hotel Supramonte, Sardinie

photo © Pietro Dal Pra

Tedy bral jsi sportovní lezení pouze jako přípravu do velkých stěn?
Ne, tak jsem to určitě nebral. Lezl jsem sportovní cesty a lezu, protože to jednoduše miluji, protože mám rád všechny podoby lezení. Samozřejmě, že sportovní cesty mi dodají lepší pocit, sebejistotu a sílu potřebnou do hor a velkých stěn. Nelezu na umělých stěnách, takže abych se připravil na sezonu, začínám vždy na jaře v nějaké sportovní oblasti. Lezu hodně cest a sem tam i něco těžkého. Lezení má mnoho tváří a každá mi něco přinese. Samozřejmě, že když se nespecializuješ na jednu z nich, nemůžeš očekávat špičkové výkony.

Pojďme se vrátit k tvým lezeckým začátkům. Kdo tě přivedl do skal a kde jsi lezl nejčastěji?
Do skal mě přivedl můj táta. Lezli jsme spolu několik vícedélkových cest. Pak jsem se začal soustředit na těžké sportovní cesty. Lezl jsem převážně v Lumignanu, kde jsem přelezl několik těžkých cest. Později už jsem vyrazil do hor a větších stěn.

Teď pryč se skromností, pokud vím, tak jsi jako velice mladý vylezl několik těžkých sportovních cest, které byly na tu dobu výjimečné.
Během prvních let jsem se hodně zlepšil a v patnácti se mi podařilo první opakování cesty El somaro 8a od Hainze Mariachera, no a v šestnácti jsem vylezl Il mare aluucinante 8b+. V té době to opravdu byly neobvyklé výkony od takového „mlaďáka“. Byl jsem první Ital, který vylezl cesty v této obtížnosti a asi nejmladší na světě. Tehdy byli v Itálii profesionální lezci s dobrými výsledky, ale jak už jsem řekl, lezli většinou v horách a bylo jim přes 30.

Jaký byl v té době lezecký styl? Byl asi hodně odlišný od toho dnešního.
Úplně jiný. Žádné atletické „prásky“ jako teď. Cesty byly kolmé, technické, vyžadovaly sílu v prstech a precizní techniku nohou. Člověk si se skálou musel hodně hrát. Takové byly i cesty, na kterých jsem začínal. To je také důvod, proč se dodnes cítím pohodlně v kolmých a mírně převislých cestách. Nepotřebuji se nyní moc připravovat na takový typ lezení. Myslím, že vylezeš daleko víc ve stylu, v kterém jsi začínal. Nikdy už nebudu dobrý v převislých cestách tak jako v kolmých. Když se začalo vyvíjet převislé lezení, už jsem lezl jenom v horách a stěnách.

Silbegeier, Ratikon
photo © Pietro Dal Pra
 

Slyšela jsem, že jsi kvůli lezení opustil školu, co na to rodiče?
To se samozřejmě vůbec rodičům nelíbilo. Rodiče ode mě očekávali něco jiného. Ale můj život v té době byl jako život v tunelu, kde bylo místo jenom pro lezení a jinak to nešlo. Lezení pro mě bylo prostě všechno a nic víc se tam nevešlo. Nakonec jsme se s rodiči dohodli a slíbil jsem jim, že dokončím školu sám a slib jsem splnil. Připravil jsem se sám na zkoušky a na konci roku jsem je úspěšně složil.

Stal ses tedy lezcem na plný úvazek. Jak se ti dařilo skloubit práci s lezením anebo už jsi v té době našel dobré sponzory?
Stal jsem se ve 21 letech horským vůdcem a vlastně v 16 letech jsem už byl sponzorovaný. V té době jsem měl mnohem lepší sponzory než nyní, protože jsem byl jediný mladý, který měl takové výstupy. Také moje celkové výdaje nebyly nijak velké, žil jsem s rodiči. Práci horského vůdce dělám už 11 let a poslední dva roky jsem začal ještě pracovat pro firmy Black Diamond a Monturu. Dávám pozor na obchody v Itálii. Pro Black Diamond se starám o italský lezecký tým. Jsem také stále sám sponzorovaný, ale nejenom pro lezení. Myslím, že stát se profesionálním lezcem neznamená být pouze dobrý lezec a mít loga na oblečení, ale být schopný mluvit s publikem, předat lidem své zážitky, zkušenosti, pocity z lezeckého života, popsat jim, co znamená a obnáší lezecký život. Tedy prezentuji firmy na promítání několikrát do roka a občas natočím o výstupu i film.

Co tě přitahuje na lezení ve velkých stěnách, je to výkon, adrenalin, zážitek?
Když mi bylo 17, jel jsem poprvé do Verdonu, vylézt tam jedno 8b. Právě tam jsem si uvědomil, jak je pro mě důležitý pocit prostoru okolo mě, volnost a svoboda, kterou velké stěny nabízejí. Lezení ve velkých stěnách pro mě představuje nejhlubší lezecké dobrodružství na skále. Jsem závislý na velkých stěnách a překrásných místech. Musím cítit vzduch pod nohama. Nikdy by mě nezajímala cesta někde blízko města, abych si vychutnal lezení, musí být daleko od civilizace, v krásném místě. Například často jezdím na Sardinii, ale těžká cesta, kterou tam chci zkusit, je skoro záminka, mám rád turistiku, krásná místa, výlety do okolí, lidi, cestování...prostě všechno, co jde ruku v ruce s lezeckým životem.

Zauberlerhling, Cima Scotoni
photo © Pietro Dal Pra
 

Podle čeho si vybíráš svůj další lezecký projekt?
Cesta musí být na pěkném místě, musí polechtat nervy, musí mít zajímavé technické pasáže, těžké technické kroky a také historii. Minulý rok jsem se rozhodl pro Unedliche Gesichte, protože je prvovýstupce a prvopřelezce můj blízký přítel - Beat Kammerland a Unedliche Gesichte byla první cesta na světě v této obtížnosti. Nikdo se za ta léta do ní nepustil, možná kvůli delším odlezům mezi nýty. Beat je delšími odlezy známý. Byla to pro mě výzva. Ta cesta neměla opakování 15 let.

Jak dlouho ti trval přelez Unedlische Gesichichte ?
(Beat Kammerlander 1990- 8b+, 380 m, Ratikon)
Poprvé jsem to zkusil minulý červen, ve špatných podmínkách, byla zima, špatné počasí, nic nehrálo. Byl jsem v tom tři dny, ale žádné úspěšné pokusy. Beat mě jistil první den. Vrátil jsem se v červenci a po jednom dni zkoušení jsem to přelezl.

Je Beat tvůj častý partner ve stěnách?
Lezu s nim často, např. když jsem v Raticonu. Vycházíme spolu velice dobře, protože máme stejný přístup k lezení, k životu. Nemusíme moc mluvit, abychom navzájem pochopili, že se pohybujeme na stejné vlně. Jinak do big wallu nemám stálého partnera. Kdokoliv má z mých přátel čas a má chuť lézt dlouhé cesty, je vítán.

V Ratikonu se ti ještě podařilo zopakovat cestu Silbegeier 8b+ , což je jedna ze tří nejtěžších vícedélkových cest v Alpách (tzv. alpská trilogie). Nikdy jsi neuvažoval o přelezu těch dvou dalších?
(Alpská trilogie: Silbegeier-Raticon, prvovýstupce Beat Kammerland-8b, 7c+, 8a+, 7a+, 8b/8b+, 7c+, Kasers neue Kleider- Rakousko, End of Silence- Německo). Jednou jsem zkusil End of Silence, ale nelíbila se mi a ani místo mě nějak neoslovilo. Necítil jsem, že je nějaký důvod, proč bych ji měl zkusit. Lezení v horách pro mě znamená svobodu, takže když se mi cesta nelíbí a nějak mě neosloví, nelezu ji. Jen abych lezl cestu kvůli číslu nebo abych něco zkompletoval? To určitě ne. Další věc je ta, že si nemyslím, že zrovna tyto cesty jsou nejtěžší v Alpách. Jsou zde další tři jiné cesty, které jsou stejně těžké. Alpská trilogie je jen komerční záležitost.

Přesunem se teď do Dolomit, kde žiješ, pracuješ a přelezl jsi zde nespočet cest, mezi nimi i spoustu odvážných a těžkých sólo přelezů. Věnuješ se stále sólo přelezům anebo to bylo jen období tvého života?
Sólo lezení bylo určitě období mého života. Sólo přelez je nejvyšší možný výkon pro alpinistu. Při sólo přelezu musíš mít pořádek v hlavě, být k sobě tvrdý a nemůžeš udělat chybu. Lezl jsem tenkrát sólo do 7c. Vždy pouze s klasickými skobami a někdy byla délka mezi nimi za 7b. Neměl jsem moc zkušeností a jednoduše jsem tomuto jedinému jištění věřil. Teď vím, že jsem měl víc štěstí než rozumu. Neměl jsem tehdy vůbec strach. Měl jsem vytrvalost a věřil jsem si. Byl jsem mladý a potřeboval jsem se řádně otestovat, abych se cítil pořádně živý, poznat se. Někdy to bylo dramatické, protože jsem balancoval na tenkém ledě a riskoval. Jednou jsem si řekl, že už to stačí. Možná je to otázka věku nebo už si člověk nemusí nic dokazovat. Je to jako se sportovním lezením, jednou si řekneš, že už jsem si z toho vzal, co jsem chtěl a víc si nemusím dokazovat. Nevěřím lidem, kteří tvrdí, že přelézat těžké cesty je zábava. Lezeš to, protože si chceš něco dokázat, svést nějakou bitvu, ale zábava vypadá jinak. Zábava je jít lézt hodně lehkých cest, ne tvůj limit. V těžkých cestách každý něco hledá, najdeš to a už víc nepotřebuješ. Tak je to i se sólo lezením.

V roce 2004 jsi udělal první volný přelez vícedélkové těžké cesty Via Catedrale na Marmoladu v Dolomitech, můžeš nám tuto cestu přiblížit?
Dvacet kvalitních délek volného lezení v zajímavé skále, pestré lezení skoro jako na žule - stěnové lezení, spáry, převisy, kolmé, položené...K jištění byly pouze skoby na štandech. Nejtěžší je desátá délka, ohodnotil jsem ji 8a+, možná 8b a člověk se v ní řádně vybál. Celá linie je uprostřed divoké stěny. Byla přelezena pouze jednou v zimě před 15 lety. Tato cesta mě vždycky zajímala a je pro mě nejhezčí, kterou jsem dosud vylezl. Palo Leoni, alpinista, otevřel tuto cestu v roce 1983, teď je mu 63 let, nikdo ho nezná a když mu bylo 60, vylezl své první 8c! Už když lezl Via Catedrale, jeho výkonnost byla mnohem dál než u ostatních, a když uvážíte vybavení té doby - vlastní doma vyrobené frendy, byl to úžasný výkon. Jeho spolulezci Graziano Maffei, Mariano Frizzera byli taky neuvěřitelně silní lezci. Navzdory jejich úžasnému výkonu byli tito borci mimo všechny komerční věci, nikdy se nikde neprezentovali, nepsali články, prostě lezli pro sebe. Můj přelez této cesty byl dárek pro ně, ocenění jejich lezeckých schopností a lezeckého přístupu. Natočili jsme z tohoto přelezu film a prostřednictvím něho představili tyto skromné lezce veřejnosti.

Co říkáš na dokončení cesty Fram (Ryba) našimi lezci, půjdeš ji zkusit?
Je to skvělý výkon. Slyšel jsem, že to je pěkně těžký. Možná se do toho podívám.

Inspiroval tě někdo v lezení?
Když jsem byl malý, tak jsem měl vzory a lidi, kteří mě inspirovali, ale teď už ne. Nyní mě inspirují postoje a přístupy lidí k lezení. Lezl jsem často s Legrandem, Lynn Hill a dalšími. Jejich přístup k lezení a lezecká všestrannost byla motivující. Dnes už takových lezců ubývá. Lezci se specializují na určité disciplíny a někdy se příliš stresují z neúspěchu.

Každý rok jezdíš pravidelně na Sardinii, kde sis připsal i první opakování Hotel Supramonte, jaké je tam lezení?
Sardinie je divoká země, překrásná a nabízí neskutečné lezecké možnosti ve velkých stěnách, ale i mnoho kratších sportovních cest. Udělali jsme tam nedávno pět vícedélkových cest. Je to vzrušující zážitek být první v nedotčené skále....Lezení je tam fakt skvělé, ale jak už jsem řekl, místo kde se lezení nalézá je pro mě mnohem důležitější. Co se týče Hotel Supramonte, tak to je nádherné lezení. Vřele ji doporučuji. Převislá, dobře odjištěná cesta, s těžkým lezením (7b+, 7c+, 8b, 8a+, 8b, 7c, 7a+, 7b+, 7b, 7b).

Jak vypadají tvé plány do budoucna?
Lezení, lezení....Rád bych předal moje poznatky z lezení dalším lidem, nezáleží na tom, co lezou, důležité je, že sdílíme společnou vášeň a zapálení pro stejnou věc.

Ptala se: S. Ulmonová
Photo: archiv Pietro Dal Pra