Na špičce se pohybuješ už mnoho let, odkud stále čerpáš motivaci?
Mám jinou motivaci, hnací motory jsou určitě jiný, ale že by byla nějak výrazně menší tak to ne. Časem se u mě  motivační faktory vyvíjeli  a měnily, ale cíl je stále stejný, zlepšovat se, posouvat  hranici přelezů až kam to půjde. Měl jsem jedno kratší období lezeckého útlumu před pěti lety, nebavilo mě moc lézt, nenaplňovalo mě to, ale věděl jsem, že je to jen dočasné a tak i přesto jsem se snažil něco dělat, aby moje výkonnost neklesla a pozdější návrat nebyl tak těžký.

Jak jsi  k lezení vlastně dostal a jaké byly tvé lezecké začátky ?
Bydlel jsem a vyrůstal do 16 let v Dolním Žlebu. Poprvé jsem si na skálu šáh v pěti letech, zdolal jsem 2 metrový kámen u hřbitova právě ve Žlebu. Lezení pro mě z počátku byla jen hra, zkrátka chodil jsme si hrát na horolezce, dobýval jsem vrcholy a výstup pěkně potvrdil zápisem do knížky, bez té to nešlo. „Za mého mládí“ v Labáku moc cest nebylo. První cesty vznikly v okolí Tváře, ale moc se tam nelezlo. Na podzim roku 1992  se natlouklo Zlaté listí a  Palicí do palice.  U obou prvovýstupu jsem byl. Těmi cestami se odstartovalo sportovní lezení v této oblasti. Poté trio Pavouk, Pítrs a  Ríša dělali jednu cestu za druhou.

Kdy se změnil tvůj přístup k lezení?
V roce 1990 pro mě lezení přestala být hra a pochopil jsem, že se jedná o sport. Že nejde jen o dobtí vrcholu a zápisy do knížek. Začal jsem si všímat linií cest, jejich obtížností a zajímavých kroků.  Začal jsem se lezení věnovat cíleně, abych se zlepšil a podíval do takových cest. První rok jsem dobyl osmičku a dal jsem si za cíl, že každý rok se zlepším o dva stupně. Dlouho se mi to dařilo dodržet. Prostě jsem se věnoval lezení v každé volné chvilce, měl jsem velký plány a jako každý v tomto věku měl pocit, že tě nemůže nic zastavit.

Jak probíhala tvá příprava a trénink. Myslíš, že silné prsty máš od přírody, anebo k nim vedla tvrdá příprava?
Dostal jsem k vánocům horolezeckou knížku, kde byly popsaný tréninkový metody a různý testy. Hned jsem začal dělat doma na futrech shyby. Jednou týdně jsem měl testovací den, kdy jsem zjišťoval zlepšení. Venkovní trénink probíhal na Toreadorovi a později na jediné stěnce v okolí v Hřensku. Byl jsem od přírody hodně slabý, hlavně paže a tělo. Na základce jsem byl takový střízlík, nejmenší z celé třídy a taky nejslabší. Stálo úsilí tyto nedostatky zlepšit. Co se týče prstů, tak to nedokážu posoudit, jestli je mám silný od přírody. Hodně jsem „campusoval“ a visel na lištách. Tréninkové nadšení bylo v té době obrovské. Protože jsem bydlel ve Žlebu a chtěl jsem ráno před školou odtrénovat  první fázi na stěnce,  jezdil jsem brzo ráno do Děčína, pak po druhé straně zpět  do Hřenska a pak zase zpět do školy do Děčína. Někdy odpoledne proběhla další fáze tréninku opět v Hřensku. Fakt jsem dřel a abych to všechno stihl, tak jsem  musel strašně brzo vstávat.

Připravuješ  se speciálně na každou těžkou cestu ?
Dřív jsem to tak dělal, ale dneska už moc ne. Dřív jsem si  vymodeloval cestu na bouldrovce a nacvičoval kroky, dnes už na té nemám dostatečnou motivaci.

Věnuješ se převážně typu lezení, který ti sedí, lezení po malých chytech.  Nemrzí tě, že nerozvíjíš svojí lezeckou všestrannost ?
Samozřejmě, že mě to mrzí, ale už jsem asi moc starý na to abych něco měnil. Je pro mě účelnější to málo času co teď mám, věnovat typu lezení, které mi jde a mohu se v něm stále posunovat a dostat se do širší světové špičky. Když budu rozvíjet, to co mi nejde, tak s dvojnásobnou energii mě to posune do trošku lepšího průměru. Kromě toho mě tento styl lezení hodně baví.

Lákalo tě někdy lezení vícedélkových cest?
Jasně, že lákalo. Dokonce jsem byl napevno domluvený s Tobiasem  Wolfem, že pojedeme do Rätikonu (Švýcarsko) zkusit Silbergeier, ale zlomil jsem si nohu. Od té doby jsem se k té myšlence nevrátil.

Jaké pocity prožíváš po přelezení cesty nebo boulderu?
Nejpříjemnější pocit je, když přijde při nacvičování cesty  zlom a ty  pochopíš, že cestu vylezeš. Pak samotné přelezení je jen otázka  pokusů. Samozřejmě mám také  radost z rychlých přelezů, přijedeš do oblasti a na pár pokusů se ti podaří vylézt nějaká těžká cesta, to je dobrý pocit.

 Dlouho jsi figuroval na našem závodním poli, pravidelně jsi se umisťoval do první pětky, závodil si i na SP.  Jak se ti na svěťáku dařilo a jaká byla tvoje motivace pro závodění?
Závodil jsem párkrát na SP, ale bohužel jsem nikdy neuspěl. Nejsem závodní typ, nemám na to hlavu, byl jsem vždycky nervózní. Když jsem byl mladší dokázal jsem tak vystresovat, že jsem spadl v kvalifikaci i za 8-. Dneska už s tím stresem umím trochu pracovat, ale výkonnost závodníků je už úplně jinde.

Poslední roky se  věnuješ intenzivně  boulderingu na skalách a výsledky v této disciplíně máš úžasné.   Ale na závodech v boulderingu (pokud se účastníš) se ti zas tak nedaří, čím to?
Závody v bouldrování je pro mě úplně jiná disciplína. Prostě silové, dlouhé kroky, skoky, obliny je typ lezení, který mi nevyhovuje. To už raději závodím na obtížnost.

Je pro tebe závodní kapitola uzavřená a nyní se budeš věnovat  už jen těžkým přelezům na skalách?
Navážno je uzavřená a asi byla vždycky, jen jsem to nevěděl. Teď jdu občas pokusit závody,
 připomenout si ten stres, pokud tedy vidím, že mají úroveň, kvalitní organizaci, diváci atd...Výběr kvalitních závodů se u nás zúžil. Dříve závody na obtížnost byly na úplně jiný úrovni. Hodně závodníků, jiná atmosféra, kvalitní organizace.......

 V podstatě jsi  lezec, kterému se vždy u nás podařilo posunout laťku těžkých přelezů -  na písku, na vápně, i v bouldrech. Místo uznaní se ti ale častokrát dostalo zpochybnění a nedůvěra. Nedemotivovalo tě to? Nemyslíš, že ti to pošramotilo tvůj lezecký image?
Mě to kupodivu spíš motivovalo, než nějak odradilo. Určitě jsem byl v 18-ti víc citlivější, ale ne zas tak, abych se stáhl do kouta a brečel, že mě nikdo nemá rád.“ Trestná výprava „s RT do Fontainebleau byla pro mě také přínosem, díky ní jsem pochopil, že  jsou typy lidí, kteří když se rozhodnou pro nějaký názor, tak ho nikdy nezmění. Přemýšlel jsem jak by mě takový zpochybňovaní v mém lezeckém životě mohlo ublížit. Lidi, kteří mě neznají, tak si samozřejmě o mě udělají obrázek  z těchto řečí, ale pokud takové lidi potkám ve skalách, nedá mi práci je přesvědčit o nepravdivosti řečí. Co se týče momentálního zpochybnění výstupů Marcusem Bockem z Frakenjury, tak to je záhada. Vždy, když něco v Juře vylezu, tak se objeví článek od Bocka na www.boulderausch.de o nepravdivosti mého přelezu a k tomu sto důvodů, proč jsem to nemohl vylézt. Přitom mi volají samotní Bockovi kamarádi, jako je Fabina Christof, že mi věří a že Bůček je podivín. Jeho názory nevyvrátí ani fakt, že jsem před Obbim (webmaster Boulderrausche) přelezl dva bouldry za 8B. To třetí už zase zpochybní. Bock si vybírá jen argumenty, které se mu hodí, poupraví je a odstřihne zbytek, který se mu nehodí. Nejsem první, kterého nařknul. Nevím proč. Mezi lezci z Frankenjury vládne podivná atmosféra, i mezi sebou si věci natáčí, aby měli důkazy. 

Když jsme u té Frankenjury, kdy se pustíš do přelezu Action Directe?
Až uvěřím, že existuje možnost, že odlezu od předposledního jištění na vršek.

Lezci se stejnými výkony, jako ty mají ve světě kvalitní sponzorské smlouvy, propagují známou lezeckou firmu, která se s části snaží  prezentovat i je ve světě, lezou, cestují. Nikdy ses nepokoušel oslovit nějakou známou lezeckou firmu - máš na to jazykové znalosti i výsledky?
Když jsem po tom toužil, tak to mi bylo osmnáct a to jsem neměl žádný praktický zkušenosti, jak se v takovým světě pohybovat. Teď když je mám, tak po tom netoužím. U nás se mi dostala podpora od Hudy sportu. Momentálně se sponzoruji sám. Snažím se skloubit práci s lezením.

Co si myslíš všeobecně o podpoře českých lezců u nás?
Neexistuje.

 Co tě na boulderingu baví a proč ses rozhodl se tomu věnovat?
Přitahuje mě možnost být v pohybech pořád na hraně. V bouldru se smrsknou těžké kroky a nemusíš lézt to kolem. Cesta je stejně většinou o těžkém bouldru a musíš se k němu jen propracovat tou omáčkou.

Tvojí specialitou jsou traverzy, často se mezi bouldristy vedou debaty jak vlastně hodnotit takový boulder s tolika kroky. Váhají zda-li se ještě jedná o boulder - např. v průvodci nejtěžších boulderů Fontainebleau se traverzy neuvádí a často je tam ani neuznávají?
Obecně je hodnocení traverzů o jeden stupeň měkčí, proč to tak je nevim, hodnotil bych je stejně jako klasické  bouldry. Co mě láká na traverzech je zapojení vytrvalosti. V klasickém bouldru nacvičuješ jeden pohyb někdy celý den a prakticky si ani pořádně za celý den nezalezeš. Kolikrát i čekáš na správný den. Dlouho bouldr nejde vylézt a pak ho vylezeš lehce. V traverzech je to 10-15 kroků, těžkého lezení a opravdu si zalezeš. Co se týká Bleau, nevím, že by tam snad někdo neuznával traverzy, jenom nejsou uvedený v jednom z průvodců.

Rozvážíš svoje chyty po Evropě, díky tomu se často dostaneš  do neobvyklých lezeckých oblastí. Kde jsi byl naposled a jaká oblast v nějaké netradiční lezecké zemi tě zaujala?
Naposled, pokud mluvíme o „exotice“, jsem byl v Maďarsku. Nejlepší oblast této země je slušně vypadající lom, ke kterému hledáš přístup dva dny. Samotné lezení není tak špatné, vše je přírodní, (do té míry, jak přírodní může být lezení v lomu) lehce převislý, lezení po ostrých lištách a delší silovější kroky. Rád poskytnu zájemci přesné informace. Pak jsem se byl podívat ve Švédsku, ale to nic moc.

Do našich pískovcových oblastí se nyní vracíš jen zřídka, víc času trávíš na vápně, jaký je tvůj vztah k písku, nelákají tě morálové cesty ?
Lezení na písku je taková hra. Je to jako když se děti učí chodit, držet příbor… Někdy mě to moc baví. Když lezu s lanem, očekávám bezpečné odjištění cesty. Pokud chci něco „morálového“, lano si nevezmu. Něco mezi tím, mi připadá takový polovičatý. Přijde mi logičtější lézt některé cesty sólo, než s lanem v takovém stavu, v jakém jsou.

Vrátím se k domácí oblasti Labáku, kde jsi udělal několik prvovýstupu, většinou se jednalo o kratší, silové cesty a několik delších. Není škoda se v takové oblasti, kde je tolik nádherných a dlouhých stěn, věnovat  menším kamenům?
Prvovýstupů v Labáku mám všehovšudy deset a z nich je možná sedm krátkých, ale i tři dlouhý. Líbily se mi linie těch kratších cest. Papírový měsíc považuji za svoji dosud nejtěžší cestu, věnoval jsem jí dlouhý čas a trávil na jejím přelezení hodně dnů.

Minulý rok si přelezl hodnotné cesty na písku, jako je THC, Last Minute myslíš, že jsou zbytečně podhodnoceny?
Určitě jsou. V porovnání s cestami v Juře s podobných charakterem, Last Minute je těžký bouldr přes malé chyty, a to samé THC. Ohodnotil bych je o stupeň výš. Na klasifikaci by se mělo shodnout více lidí. Nevím, jak je to s Tomajdou a Ondrou ,proč dávají nové cesty a cesty, které tu jsou léta za míň , to nevím. Podle mě to nemá žádný smysl.

Kdo je tvůj nejčastější partner na lezení?
Doc. Martin Chocholoušek., přezdívaný Chrobák. 

Ptala se: Simona

Rozhovor vznikl v roce 2005